UNIBET

Ústeckého rodáka si všiml už v dorosteneckém věku Vladimír Růžička, jenž ho přetáhl do Slavie. Na ledě je typický jeho dlouhý krok, mohutné nápřahy a agilita.

„Už dávno se nezříkám role tahouna. Čeká se to ode mě. Mám to tak nastavené od doby, co jsem přišel do chlapského hokeje, že tvořím hru a sbírám body,“ říká sedmadvacetiletý hokejista.

Nikdy nebyl typickou hvězdou, ale už roky patří k nejlepším obráncům v extralize. V nabitém Třinci si vybudoval pevnou pozici a nebýt zdravotních problémů, zřejmě by patřil ke stabilním členům národního mužstva.

Už tolikrát se stalo, že ho trenér Josef Jandač nominoval, a on se musel omluvit. „Vždycky se to blbě sešlo.Ale to se nedá nic dělat, člověk to musí brát, jak to je,“ vykládá smířlivě, byť nezastírá, že by ho lákala účast na mistrovství světa.

K tomu však kromě zdraví bude potřebovat úspěch s Třincem, v němž za šest let došel jednou do finále, kde podlehl Litvínovu. „A to je málo. Chtěl bych titul. Už jenom kvůli tomu, jaké nám klub vytváří podmínky. Je pravda, že servis tu máme asi nejlepší v lize. Snad se konečně všechno sejde.“

Oceláři mají šanci, každý rok patří k favoritům, ovšem letos se větší naděje dávají Plzni s Kometou. Třinec se nyní rve ve vyrovnané sérii s Pardubicemi, Roth ovšem věří.

Stejně jako v létě uvěřil kondičnímu kouči, že se může posunout ve fyzické připravenosti díky speciálnímu dechovému cvičení.S překvapením totiž zjistil, že v tomto ohledu není ani na úrovni běžné populace. „Měl jsem problémy s výdechovým svalstvem, tak jsme na tom celé léto třikrát týdně pracovali. Když jsem pak šel na přeměření, byl jsem v nadprůměru.“

Jak se rozdíl pozná na ledě? „Člověk ho na sobě uvidí tak, že ho při zápase nebolí nohy. Že místo třiceti vteřin vydrží hrát naplno pětačtyřicet. Najednou máte sílu zaútočit, bránit a pak jít znovu naplno dopředu. Obyčejný trénink má své limity. Dá se říct, že jsem odstranil svůj největší handicap. Fakt to funguje,“ popisuje.

Šestý rok v jednom týmu, to se dnes už moc nevidí. Roth je však v Třinci spokojený.Budoucnost raději neplánuje, protože se mu to v minulosti už několikrát neosvědčilo. „Člověka by samozřejmě mohlo lákat angažmá v zahraničí, ale já jsem v Třinci spokojený. Nemám důvod nic měnit, protože hrajeme každý rok na vrcholu,“ povídá.

Jen ta lokalita…Oceláři najezdí každou sezonu suverénně nejvíc kilometrů ze všech. A někdy to bývá opravdu náročné. „Není příjemné, když hrajete v pátek v Plzni, vrátíte se ve čtyři ráno a v neděli od tří máte zápas doma. Času na regeneraci je málo. Proto musím zopakovat, jak moc si ceníme nasazení lidí okolo nás.Třeba kustodi po takovém výletě makají do sedmi do rána, abychom měli všechno druhý den připravené.“